Šikovná Janka má práci snů. Jak se dostala do hollywoodské produkce filmů?

Začněme od začátku. Jak se dívka, která studuje v Nitře žurnalistiku, dostane do Spojených států? Studium tam není sice nemožné, ale poměrně finančně náročné, nemluvě o vyřízení víz …
Velmi jednoduše. Koupíte letenku do USA a jste tam! (Smích)

Tak určitě trebalo hodně plánování, čtení, googlovania, ale nejvíce asi bylo třeba toho odhodlání. Když se už do něco takového pouštíte, třeba jít na plno. A nemluvím jen o financuách, které do toho vkládat, ale také velké kopy námahy, potu a nekonečného studování všech malinkých detailů o školách, vízech, možných i nemožných pravidlech. V dnešní době se vyřizují víza o něco těžší než v minulosti. Je třeba si pořádně rozmyslet, za jakým účelem byste chtěli vycestovat, ať už je to studium, práce nebo program, který vám dovoluje pracovat na určité období a zároveň cestovat. V mém případě to bylo studium a pak práce. Toužila jsem si udělat školu v zahraničí. I když mým snem bylo studovat na Harvardu … tak ale i toto mi zatím stačí. Uvidíme, co budoucnost přinese. Já jsem si prošla různými typy víz a i když to zprvu vypadá složitě, hlavně, když čtete ty požadavky, které od vás vyžadují, nedejte se odradit. Jakmile si začnete dávat dohromady všechny dokumenty, které potřebujete, celý ten proces vám začne dávat větší smysl.

Kdy však nastal ten skok, kdy jste si uvědomili, že více, než samotná žurnalistika vás zajímá filmový svět? Myslím tím scenáristiku, produkci a podobně …
Upřímné řečeno, nevím, který bod byl tím přelomovým, ale vzpomínám si na jednu příhodu ze školy. Tehdy jsem mohla mít kolem 12 let. Měli jsme napsat krátký příběh asi na dvě – tři strany. Živě si vzpomínám, jak moje učitelka slovenštiny na další hodině komentovala práci každého jednoho z nás, já jsem přišla na řadu jako poslední. Dlaně se mi už potili ze strachu, že si to nejhorší nechala na konec. Byla jsem překvapená, když mě začala chlubit, že jsem jako jediná namísto krátkého příběhu napsala povídku na 12 stran.

Vždy jsem ráda psala a tvořila, no ale vážněji jsem se začala nad scenáristiku zajímat na vysoké škole – kde jsem i začala tvořit své první, krátké scénáře. V téže době jsem ale i praxovala v televizi, čímž se mé zájmy začaly rozšiřovat. Scenáristiku mě velmi bavila, ale chyběla mi tam ta akčnost, ruch – prostě být na place a být součástí živého vytváření toho, co scenárista dávali na papír. Tehdy jsem už nějak věděla, že nezůstanu jen při psaní.

Pamatujete si na své první týdny ve Spojených státech? Jaké byly? Kde jste bývali a jak jste se cítili? Přece, být od domova na jiném kontinentu je náročné …
Na své první týdny v USA budu už navždy vzpomínat. I když jsem už během vyřizování víz, školy a všeho věděla, do čeho jdu, poprvé jsem si to skutečně uvědomila až v letadle. Dost pozdě, že? 🙂

Měla jsem smíšené pocity z nejasné budoucnosti a z toho, co mě čeká na opačné straně světa. No pamatuji si, že i tak jsem byla neskutečně nadšená. Upřímně řečeno, první týdny, měsíce, byly náročné. Ještě dokud jsem byla na Slovensku, připravila jsem se tolik, kolik jsem jen mohla – a pak se už učíte za jízdy. Mnoho věcí se dopředu naplánovat nedá. Každý jeden den jsem se potýkala se situacemi, o kterých jsem neměla ani nejmenší ponětí a pokud nemluvíte dobře anglicky, tak se vám ta těžká situace ještě o něco ztíží.

Mým prvním plánem bylo co nejrychleji zlepšení se v angličtině. Jazyková škola, kterou jsem navštěvovala, měla mnoho studentů z různých koutů světa. Pokud se cítíte osamělí a smutní, tak právě jazykové školy jsou skvělé na nalezení prvních dobrých přátelství. Protože tak, jak vy, tak i mnozí další mladí studenti jsou daleko od domova a procházejí si stejným, čímž i vy.

Už jste to tak trochu nastínili, ale co všechno jste kvůli práci obětovali? My ostatní vidíme jen pozlátko, no vysněnému jobu zřejmě procházelo mnoho dřiny …
Nejtěžší částí mého odchodu a vytvoření “ nového “ života na opačné straně světa byla ta dálka, která byla ai stále je mezi mnou a mojí rodinou. Zmeškala jsem mnoho svateb, narození nových přírůstků v rodině. Teprve když jste tak daleko a dlouho bez rodiny, si začínáte uvědomovat, co vám nejvíce chybí. Věci, lidé, denno-denní události, které jste brali jako samozřejmost v té době, začali pro mě znamenat všechno.

Chyběly mi maličkosti, jako ranní kávička s mou maminkou, odpolední spánek v obýváku prarodičů, kde byl vždy čerstvý vánek, ticho a bylo slyšet jen šum stromů, vytáčení medik s tetami a nekonečný smích, když jsme utíkali před včelami. Chybí mi vesnické zabíjačky, naše přírody, hory a mnoho dalšího.

Redakce radí: Nechce se inspirovat dalšími pozitivními příběhy a uskutečněte i svůj sen.